Nejvíce se proměnila Mánička - 11.07.2017

Proč jste se rozhodl právě pro Hurvínka a jak těžké pro vás bylo vytvořit nový příběh, tak, aby ctil legendu a zároveň byl moderní?

Mám rád situační a rodinné komedie a miluji animované filmy. Dlouho jsem hledal nějaký motiv, který by mne nadchnul a motivoval k tomu, abych se do něčeho tak náročného pustil. Až mi osud přivedl do cesty Hurvínka. A to bylo ono! Okamžitě mne začal inspirovat a vše se dalo samo do pohybu. A postupně ten projekt strhával další a další lidi. A vydrželo to celých 8 let.

Udělat něco moderního z kultovní legendy bylo na celém filmu to nejtěžší. Jednak divadlo stojí na dialozích a animované filmy na situacích a dynamickém ději, takže zde jsme museli najít nový výraz, jak s Hurvínkem i Spejblem pracovat. A také jsme museli z dřevěné loutky udělat 3D chlapce. A to bylo vůbec ze všeho nejtěžší. Trvalo nám to roky a vylámala si na tom zuby řada našich zkušených výtvarníků. Až jsem objevil Martina Zahradníka, mladého studenta z UMPRUM, který dokázal najít úžasný výtvarný styl a najednou to cinklo jako v pohádce a 3D Hurvínek byl tady…    

Vzpomenete si, kolik verzí scénáře vzniklo, než byl film tzv. připraven k natáčení?

Přesný počet verzí scénáře už dneska určitě nikdo neví. Jenom námět jsme vymýšleli přes půl roku a na scénáři jsme potom pracovali další 2 roky. A předělával se několikrát ještě během storyboardu. Typoval bych, že jich bylo celkem tak 11 až 15.

Co bylo pro vás na tomto projektu největší výzvou – sehnat peníze, ambice vytvořit skutečně velký evropský projekt, dokázat, že český animovaný film stále žije?

Upřímně – na začátku jsme chtěli jenom udělat pěkný film s Hurvínkem. Za pár korun, jak se to u nás běžně dělá. Celý ten monstr projekt z toho vznikl postupně, jak jsme na tom pracovali. Rostl příběh, spolu s ním rostl rozpočet, pak se přidali zahraniční partneři a najednou jsme zjistili, že většinu filmu musíme udělat venku, protože u nás nejsou animátoři ani studia. A tak jsme se začali starat o situaci české animace a stali jsme se vlajkovou lodí volání po změnách k lepšímu. A také českými posly ve světě, že česká animace chce a měla by žít dál, protože to je naše doména, kterou můžeme dobýt svět, když dostaneme šanci.  

Proč jste se po svých celovečerních hraných filmech, které byly divácky úspěšné, rozhodl pro animovaný film s takto náročnou produkcí?

Udělat animovaný film jsem chtěl už po Pánské jízdě, která oslovila nejen dospělé, ale i děti. Ale cítil jsem, že lokální komedie zůstane uzavřena v našich hranicích a nikoho dalšího neosloví. Oproti tomu animace je univerzální a má šanci oslovit celý svět, když se to povede. Ale trvalo mi hodně let, než jsem jako režisér našel cestu k tomu, jak se to musí uchopit, a taky než jsem našel Hurvínka. Takže jsem mezitím pokračoval v hrané komediální tvorbě, což je prostě moje práce.

Když se podíváte na výsledný tvar filmu, můžete říct, že všechno to mnohaleté úsilí se vyplatilo?

Určitě a jednoznačně ano. Ve skutečnosti ten film předčil moje očekávání. Když jsme před osmi lety začínali, nikomu z nás se ani nesnilo, že uděláme tak velkorysý film s nejlepšími odborníky na animaci v Evropě. Je to vlastně celé jako pohádka.

Jak jste přistupoval k proměně legendárních postav – tak aby odpovídaly tradici a zároveň měly šanci oslovit současného dětského diváka?

K proměně Spejbla a Hurvínka do 3D jsme všichni v týmu přistupovali s tou největší úctou a pokorou. Všichni jsme na nich vyrostli a všichni je milujeme. A snažili jsme se jejich charaktery, srdce a duši vtělit do nové moderní podoby, která je učiní atraktivní i pro nové generace a diváky po celém světě, z nichž mnozí je jako loutku ani vůbec neznají. A teď, když je ve filmu vidím, musím upřímně říct, že mám radost, že v těch nových tělech jsou to prostě stále oni dva. Zkrátka jsou tam.

Která z hlavních postav se podle vás proměnila nejvíce?

Asi nejvíce se změnila Mánička. V divadle je trochu prudič a pořád Hurvínka opravuje a umravňuje. To by ve filmu hodinu a půl nemohlo fungovat, protože by nás všechny začala po chvíli dost otravovat. V Máničce jsme proto museli objevit silnější kamarádské a parťácké instinkty. Ve velkém dobrodružství nemůže nechat Hurvínka samotného a musí mu krýt záda a podporovat ho, když to potřebuje. Ale drobné pruzení a ironii si samozřejmě neodpustí. Ale navíc je krásná.